Božena Němcová - "BABIČKA"

Božena Němcová zachytila ve svém nejznámějším díle "BABIČKA" 

atmosféru Svatoňovických poutí v první pol. 19. století .

 " Po Žernovském kopci nahoru kráčí pět poutnic; je to babička a panímáma, Kristla, 

Mančinka a Barunka. První dvě mají bílé plachetky přes hlavu, nad obličej jako stříšku stáhnuté; děvčata kulaté klobouky. Také si sukničky vykasaly jako Kristla a starší ženy a na zádech nesly si malé ranečky, v nichž měly potravu. "Mně se zdá, že slyším zpěv," řekla Kristla, když došly na vrch kopce. "Já také slyším.""Já také," ozvaly se děvčata; "pojďte rychle, babičko, aby nám neutekli," pobízely babičku a chtěly se pustit do běhu. "I vy bloudkové, když vůdce o nás ví, nepůjde bez nás," zdržela je babička a děvčata upokojeny kráčely s ostatními stejným krokem.

 U žernovské kapličky stojí houf poutníků, muži, ženy i děti, nejedná matka nese si dítě v peřince s sebou, by je obětovala matce boží a buď zdraví ztracené, buď štěstí pro ně vyprosila.

Vůdce Martinec stojí na prahu kapličky; jeho vysoká postava vyniká nad všechny ostatní, takže jedním pohledem svěřený sobě houfek přehlídnout může. Vida babičku i s ostatními přicházet, povídal: "Nyní jsme všickni, můžeme se tedy vydat na cestu. Dříve se ale pomodleme otčenáš za šťastnou cestu." Poutníci před kapličkou klekli, modlíce se, a vesničané stojíce po návsi, modlili se s nimi. Po modlitbě pokropili se svěcenou vodou, jeden z výrostků vzal vysoký kříž, na nějž nevěsta Tomšova pověsila věnec a Kristla červený fábor obětovala, muži sestavili se s vůdcem okolo něho, za nimi ženy, spolčujíce se k sobě dle stáří. Ale ještě se nehnuli, ještě měly hospodyně cosi k vyřizování, hospodáři napomínali chasu, aby dala pozor na oheň a statek, děti škemraly "přineste nám pouti", babičky prosily "obětujte za nás zdrávasek" tu zazpíval Martinec zvučným hlasem: "Zdrávas, dcero Boha otce",  poutníci vpadli plným chórem do jeho noty, mládenec vyzdvihl do výše ověnčený kříž a houf putoval za ním na cestě k Svatoňovicům. Při každém kříži neb kapličce drželo se zastavení, obětoval se Otčenáš a Věřím ke cti a chvále boží u každého stromu, na nějž zbožná mysl obraz Panny Marie zavěsila, u každého kříže, kde se nějaké neštěstí kdy stalo, modlili se.

Barunka i Mančinka dávaly dobrý pozor na Martince a zpívaly zároveň s druhými. Když ale přišly za Červenou Hůru, začne se najednou Barunka ptát babičky: "Prosím vás, babičko, kde byla Turyň, odkudž bylo to němé děvčátko?" Ale tenkráte nepochodila dobře; babička jí odpověděla: "Když jdeš na pouť, musíš mít obrácenou mysl k Bohu a nemyslit na jiné věci. Zpívejte, anebo se tiše modlete."

Děvčata zase chvilku zpívaly, ale tu přišly do lesa, leckdes červenaly se ještě v trávě jahody, bylo by škoda bývalo nechat jich; děvčata si je raději zutrhaly, přitom se jim pošinuly klobouky a sukně spadly, bylo zase co spravovat, a konečně si vzpomněla jedna i druhá na buchty v mošničce a po kousku je vytahovaly. Babička i panímáma si jich tak nevšímaly, byly všecky v pobožnost pohříženy, ale Kristla, jdouc s Ančou, leckdys po nich se ohlédla a pokárala je. "Vy jste mnoho platný na pouti a velikou zásluhu získáte si, to je pravda," usmála se jim.

S večerem došli poutníci k Svatoňovicům; před městečkem se zastavili, ženské se obuly, upravily si trochu šat a teprv šly do městečka. Nejprv se šlo pod kostel k studánce, která vytéká sedmi prameny zpod stromu, na němž obraz Panny Marie. U té studánky poutníci kleknou, modlíce se; pak se každý z pramene napije a třikrát přetře oči a líce. Ta čistá, studená voda je voda zázračná, jejíž moci tisíce lidu zdraví svoje děkuje. Od studánky šli poutníci nahoru do osvětleného kostela, z něhož se ozýval hlahol rozličných melodií, neboť přicházely procesí z rozličných stran a každé z nich mělo jinou píseň. "Ach babičko, zde je krásně!" šeptá Barunka. "Jakž by nebylo; klekni a modli se," odvětuje jí babička. Děvče kleká k stařeně, která hlavu až na zem kloní, vroucí modlitbu zasílajíc k nejsvětější rodičce boží, jejíž obraz na oltáři se skví ozářen množstvím světel, ozdoben věnci a kyticemi, jež nejvíce obětovaly nevěsty a panny, by nejsvětější Panna zdaru přála jejich lásce, oděn v drahé roucho, ověšen skvostným šperkem, obětmi to těch, kdož stísněni chorobou pomoc u jejích nohou hledali i také našli. Po skončené modlitbě zařídil si vůdce u sakristiána, co měl k pořízení, a pak vedl svoje ovečky na nocleh. Objednávat jim jej nemusel; jako vlaštovice, když zjara přilítnou a do svých starých hnízd zasedují, tak šli i poutníci tam, kde našli rok co rok byť i ne štědré uhoštění, ale přece vlídnou tvář, chléb a sůl a čisté lůžko. 

Ráno když si poutníci před kostelem shromáždění ruce podávali s obyčejnými slovy a "odpusťme si", neboť šli ke stolu páně, ozvaly se za Kristlou a Ančou dva známé hlasy:"I nám budiž odpuštíno."- "I bez zpovědi dáváme vám rozhřešení," odpověděla Anča, podávajíc ruku Tomšovi, Kristla pak s uzarděním podala svoji Míloví. Chlapci dali se pod vůdcovství Martine a šli s ostatními do kostela.

Po kostele šli se všickni do lázní vykoupat, při čemž si starší ženy a muži dávali obyčejně baňky sázet, to patřilo k celku. Po koupeli kupovalo se pouti. Panímáma nakupovala celé balíky obrázků, růženců, figurek a rozličných jiných dárků. "Mám tu čeládku, přijdou mléči, každý kouká, abych mu dala pouti," povídala babičce. Vedle babičky stála stará Fousková, také babička, ráda byla by koupila klokočový růženec, ale když jí řekl kupec, že stojí dvacet krejcarů dobrých peněz, smutně ho položila zase na krám pravíc, že je drahý.

"Drahý, ten drahý," rozhorlil se kupec; "to jste neměla, osobo, jaktěživa klokočový růženec v ruce. Kupte si perníkový!"

"Inu pantáto, jinému nebude drahý, ale mně je, poněvadž nemám víc než půl zlatého šajnu svého jmění."

"Za to nekoupíte klokoč," řekl kupec. Fousková odešla, ale babička šla za ní a povídala jí, aby s ní šla k jinému kupci, ten že má velmi laciné zboží. A vidíme ! Ten kupec dával všecko za pac, jak to babička sama chtěla, takže Fousková za půl zlatého nejen klokočový růženec, ale i obrázky a jiné drobotiny dostala. Když ale od krámu odešly, povídala Barunka: "Viďte, babičko, vy jste tomu kupci to zaplatila, co scházelo; však já dobře viděla, jak jste na něj mrkala, aby Fousková neviděla."

"Když jsi viděla, viděla, ale nepovídej dále; co dává pravice, nesmí vědět levice," odpověděla babička. Kristla koupila si stříbrnou obroučku, na níž byly dvě hořící srdce; Míla hned koupil si také obroučku, na níž dvě v sebe složené ruce byly. Všecky ty dárky dali si poutníci dotýkat a světit a růženec, obroučku, obrázek aneb knížku dotýkanou choval každý co relikvii. 

Majíce vše to zařízeno, poděkovali poutníci svým hostitelům, ještě jednou se pomodlili u divotvorné studánky, a pod ochranu matky boží se poroučejíce, vydali se na cestu k domovu. 

 Na rozcestí nedaleko Žernova čekali na domácí lidé; jak zaslechly zpěv a zdaleka viděly vlát červený fábor, matkám vstříc, nemohouce se dočkat pouti. Než došlo procesí do vesnice, chlapci na nové trubky, pískali na píšťalky, proháněli se s dřevěnými koníky, neslyší panenky, košíčky, obrázky a srdéčka z marcipánu. Po modlení v kapličce poděkovali poutníci svému vůdci, mládec postavil svěřený kříž do kapličky, věnec s fáborem pověsil se na oltář a pak se rozešli všickni do svých obydlí. 

U statue pod lípami u mlýna seděla Proškovic rodina a pan otec; chvilkami dívali se na Žernovský kopec. Čekali poutníky. A tu když slunce poslední paprsek na vrch zasílalo a koruny širokých dubů a ztepilých jasanů zlatým světlem polívalo, zabělely se v stínu níže rostoucího křoví bílé plachetky a slaměné kloboučky rychle míhaly se mezi zelenem."Již jdou!" zvolaly děti, které se byly nejpilněji na stráň dívaly, a všecky tři pospíchaly k lávce, která vedla přes řeku k stráni. Proškovic s panem otcem, který si točil pikslou a trochu oči přimhuřoval, šli za nimi babičce a panímámě naproti. Děti babičku líbaly a obskakovaly, jako by ji rok nebyly viděly, Barunka zase chlubila se rodičům, zeji ani trochu nohy nebolely. Babička ptala se dětí, jestli si na ni přece vzpomínaly, a panímáma ptala se pana otce: "Co je nového?"

" Že ostříhali holého; byla to rána, milá panímámo," odpověděl pan otec s velmi opravdickou tváří. "Od vás se člověk nikdy pravdy nedoví," zasmála se panímáma a plácla pana otce přes ruku. "Když jste doma, to vás škádlí, a když jste pryč chodí zamračen a nemá nikde stání," povídala paní Prošková.

"To máte tak, paní kmotra, muži nás jen tenkráte znají ocenit, když nás pohřešujou." Tak se povídalo sem tam, vypravování nebylo konce. Svatoňovská pouť byla obyvatelům malého údolíčka byť i ne vzácnou událostí, neboť se rok co rok opakovala, ale vždy tak znamenitou, že bylo co mluvit o ní celých čtrnácte dní. Jestli se někdo ze sousedství do Vambeřic vypravil, mluvilo se o tom čtvrt roku před a čtvrt roku potom, a o pouti mariicelské vypravovali si lidé od léta do léta."